Brzo ráno už zase krásně svítí sluníčko. Po snídani s výhledem na jezero pokračujeme silnicí č.13 dál na jihozápad. Míjíme krásné vyhlídky a několik rybářských rájů (jeden kemp je i český). Kolem 14hod parkujeme pod svahem vedoucím na stolovou horu Prekestolen.

Výstup není náročný, až na davy turistů klopýtajících po mokrém kamení proti nám. Otužilci co nezapomněli plavky využívají k osvěžení jezírko na hřebeni. Voda je poměrně teplá, ale plavky ani osušky nemáme tak jdeme dál pěšinou po svahu.

Často musíme zastavovat, abychom se vyhnuli, ale krásné počasí a dobrá viditelnost je zážitek už na samotné cestě k Prekestolen. Na Stolovou horu přicházíme asi po dvou hodinách. Je už skoro půl paté a hlavní nápor turistů naštěstí odeznívá. Na chvíli si lehám na roh skály, abych „vychutnal“ pohled ze špice 604 metrů hluboké stěny. Člověk tu skoro ztrácí prostor a vše pod Vámi vypadá jako na obrázku. Andy to neláká tak mává bezpečnostní pokyny z balvanu u cesty. Loď pod námi připomíná smítko na moři. Nikde není žádné zábradlí, řetěz nebo jiná zábrana. Děti tu pobíhají jak na hřišti a rodiče sedí v klidu stranou s doutníkem nebo kamerou v ruce. Zkrátka na vlastní nebezpečí.

Těžko uvěřit, že za celé roky co sem proudí ty kvanta zájezdů nedošlo k žádnému úrazu ani smrtelnému zranění. Klid a pár dešťových kapek co vykreslilo velkou duhu naruší jen hlučný Němec, který po vyfocení rodinky vykřikuje „Wunderbáárrr, das ist Zuprrrr!“ Cesta zpět na parkoviště nám uběhne díky skupince čechů z Teplic. Jsou v Norsku druhý den tak mají všechno před sebou a vyměňujeme si zkušenosti a tipy na cestu. Shodli jsme se, že nejlepší místa jsou ty, které v žádném průvodci nenajdete. Doporučují nám majáky na jižním výběžku, které nejsou tak známé ale krajina a prostředí stojí za návštěvu. Při svačině to hned zahrneme do plánu cesty a kolem půl 7 už vyrážíme dál na jih.

V mapě hlídáme cestu bez trajektu protože navigace má docela rozvernou náladu a některé cesty považuje za uzavřené, čímž vzniká trasa o 250km delší než ve skutečnosti je. Trajektem z Oanes do Luvvik s vyhlídkou na ostrov. Západ slunce sledujeme od chatek u jezera Lundevatnet.

Za Teistedalem projíždíme tunel (s odbockami a spiralou) kde sjíždíme jako na tobogánu k odbočce na 465. Ve spleti podzemních křižovatek se držím jen čísel silnic tak vyjedeme na opačém konci silnice vedoucí na sever. Tobogán tedy projedeme znovu – tentokrát do kopce, abychom se napojili na správný směr - Farsund na jih k silnici 43. K majáku na „Lista fyr“ přijíždíme kolem půlnoci. Na parkovišti je ještě docela rušno - pár karavanů se chysá na kutě nebo venku povídají se sousedy. Po ustlání a uvaření guláše z pytlíku jdu ještě nafotit maják.

Nechám toho asi po hodině protože se musím vydat k autu kde je voda a mýdlo. Externí spoušť jsem si totiž ve tmě na zemi nenahmatal a místo toho jsem stiskl ovčí bobek, kterých bylo po zemi kopy. Odměnou bylo alespoň pár foto-úlovků rotujících paprsků majáku.